NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kentucký black metalový one man band PANOPTICON si za 6 let aktivní existence vytvořil jedinečný sound a poetiku – na pomezí black metalu, shoegazových melodických přesahů a country / bluegrass prvků staví Austin L. Lunn svůj pohanský chrám, v němž káže otevřeně levicově-kritické texty. Důraz na reflexi kořenů amerického kapitalismu korunovalo v roce 2012 znamenité album „Kentucky“, strhující sestup do hlubin hornické kultury, kolekce metalových prostestsongů, která kladla stejný důraz na agresivní blackový zvuk i na zaprášené aranže proletářských tradicionálů. Sociální dokument „Kentucky“ patří svou atmosférou k perlám (post)moderní větve žánru, pro níž už black metal není fundamentální vírou nebo stylizovanou pózou, ale vrstevnatým prostředkem vyjádření světonázoru.
V pořadí pátá deska PANOPTICON připomíná sympatický poustevnický úkrok stranou od sociálně-politické linie – z dusivého podzemí a zchátralých osad Kentucky do širých hvozdů severu. Namísto terénních nahrávek zastřených hornických hlasů a řízných popěvků statných štajgrů nabízí lyričtější zvuk, důraz na introspekci, méně bluegrassu, více atmosferické fúze blacku, heavy metalu, folku, doomu a shoegazového hledění do mlhy.
Nejvýstižnější položkou nové kolekce je bez debat ústřední trilogie „The Long Road“. Zvuk bendža a skřípek v první části nás vrhne kamsi do sněhem zaváté chatrče, k hořícímu krbu, do melancholie nekonečných večerů. Druhá část nemilosrdně vyrazí dveře kytarovou vichřicí a vyžene poutníka na cestu do třeskutého mrazu, do pustiny bičované větrem a sněhem. Posléze ale přichází překvapivé utišení živlů, která potemnělými klávesovými aranžemi a všudypřítomným podprahovým neklidem připomene klasické polohy švédských OPETH. Těžkými chuchvalcemi mraků začnou prosvítat první nesmělé záblesky slunce a završení trilogie slibuje v kontemplativním přechodu z post rockového riffování do propletených progových sól jaro.
Obratná práce s žánrovými vlivy na poměrně malé ploše zdobila už předchozí desku a „Roads To The North“ v tomto odkazu zdatně pokračuje. Možná mi tu trochu chybí labužnická práce s kentuckými tradicionály a občas mi tu přebývají některé kýčové melodické výplně, nicméně v jádru se jedná o fascinující pouť do krajiny mrazu a zapomnění. Takže: směr sever!
Hypnotické album pro zasněné levicové aktivisty, zaprášené horníky, amatérské cestáře a zimní tuláky.
8 / 10
Roads To The North (2014)
Kentucky (2012)
Social Disservices (2011)
Collapse (2009)
Panopticon (2008)
Datum vydání: Pátek, 1. srpna 2014
Vydavatel: Bindrune Recordings
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.